Oldřich Lajsek byl významný český malíř, grafik, designér a pedagog. Narodil se dne 8. února 1925 v Křeseticích nedaleko Kutné Hory v rodině obchodníka. V Kutné Hoře vychodil obecnou i měšťanskou školu a roku 1944 maturoval na tamní Vyšší průmyslové škole strojnické. Během 2. světové války se aktivně účastnil odboje proti nacistické okupaci v organizaci Pěst. V odbojové činnosti mohl poprvé využít svého výtvarného talentu a středoškolského technického vzdělání – v konstrukční kanceláři vždy tajně vyhotovoval kopie výkresové dokumentace k vojenským zbraním, na jejichž základě posléze dopomáhal k vyzbrojování partyzánů. Později byl ale odhalen; popravě se vyhnul jen díky blížícímu se konci války. Za svoji odbojovou činnost se posléze stal členem Českého svazu bojovníků za svobodu.
Po válce se přestěhoval do Prahy, kde krátce působil ve Svazu československého průmyslu. Na základě bezprostředně poválečných poměrů po osvobození republiky se stejně jako mnoho dalších osobností nechal strhnout myšlenkou komunistické ideologie a vstoupil do komunistické strany. Vzápětí však v návaznosti na realitu z těchto ideálů procitnul a své politické postoje značně přehodnotil. Své členství ve straně později považoval za jednu z největších životních chyb, na kterou podle svých slov „rozhodně nebyl hrdý“.
V roce 1946 zahájil svá studia na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde se konečně sblížil s uměleckou tvorbou. Na tamní Katedře výtvarné výchovy a deskriptivní geometrie měl možnost učit se od slavných profesorů, jakými byli např. Karel Lidický, Cyril Bouda, Martin Salcman či Josef Sejpka, s nimiž dokonce navázal přátelské vztahy. Fakultu absolvoval v roce 1950, a pak působil jako pedagog. Svoji kvalifikaci ještě rozšířil o ekonomii, když z ní v roce 1966 obdržel v Praze titul Ing. V roce 1951 se oženil s Emilií Veselou, dcerou vyhlášeného obchodníka s cukrovinkami. Spolu s ní později zakoupil rodinnou vilu na pražské Ořechovce, kde žil až do své smrti.
Malířství se zpočátku věnoval jen víceméně soukromě. Prosazovat se však začal již poměrně rychle, když byl v roce 1953 přijat do Spolku Štursa, později do VI. střediska. Zúčastnil se také soutěže na úpravu prostor Národního divadla v Praze a Jiráskovské soutěže. Od roku 1954 byl členem Svazu československých výtvarných umělců. V roce 1955 se potom stal profesorem na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze.
V roce 1960 byl vůdčí osobností při založení výtvarného tělesa nazvaného Skupina osmi výtvarníků, od roku 1962 přejmenované na Směr, v níž od začátku působil jako vedoucí. Cílem této skupiny bylo zejména pořádání výtvarně výchovných akcí mimo zavedená kulturní střediska, hlavně na vesnicích a v menších městech a zároveň hledání nových možností pro pořádání výstav. Díky této skupině dodal své činnosti i jistý sociální rozměr.
V roce 1979 utrpěl těžkou zlomeninu stehenní kosti při vážné dopravní autonehodě, při níž zahynuli všichni jeho spolucestující v osobním automobilu, včetně řidiče. Toto vážné zranění značně ovlivnilo jeho pohyblivost a tvorbu. Zejména od druhé pol. 80. let 20. stol. musel kvůli svému zdravotnímu stavu svoji práci i výstavy svých děl podstatně omezit. Přesto však s tvorbou nehodlal skončit úplně, a tak tvořil v omezené míře dál až do pozdních 90. let.
Za veškerý přínos a rozvoj kultury mu bylo v roce 1985 prezidentem republiky propůjčeno státní vyznamenání Za vynikající práci.
Zemřel 2. října 2001 v Praze ve věku 76 let.